ROZHOVORY: Vašo Patejdl – Elán je jako moje dítě, bez Joža by ale neměl smysl

“Jožo je značkou Elánu a bez něj by to nebyl Elán,” říká Vašo Patejdl. Se skladatelem, muzikantem a zpěvákem jsme se sešli, abychom zavzpomínali na debut této kapely “Ôsmy svetadiel”, který letos oslavil 40 let reedicí. Jak to teď vlastně s Elánem vypadá? Skončil, nebo si dal jen pauzu?


Nedávno nás opustil Miro Žbirka. Máte nějakou historku, která se vám hned vybaví, když se řekne jeho jméno?
Historku nemám, potkávali jsme se spíš na festivalech, koncertech, programech, kde jsme účinkovali každý se svou kapelou. Vyrůstali jsme na sídlišti v Bratislavě. Meky založil s naším současným členem Jánem Balážem kapelu Modus. Tenkrát jsme zkoušeli, chtěli jsme být slavní s Elánem, tak jsme se potkávali, ale že bychom spolu zažili něco veselého nebo zvláštního, to zas ne.


© Archiv interpreta

Zanedlouho budou Vánoce, vloni jste vydal vánoční desku “Moje československé Vianoce”. Jak zpravidla slavíte tyto svátky?
Doma a tradičně. Donedávna náš syn, který je dnes třináctiletý pubertální kluk, věřil na Ježíška, vloni jsme mu to přiznali. Ale asi nám chtěl dělat pár let radost touto hrou o nevědění. Klasicky máme kapra nebo dva, stromeček, dárečky, večeři, svíčky, je pohoda, pohádka, konkrétně “Tři oříšky pro Popelku” nesmí chybět.

Kterou koledu máte nejraději? Bez které by nebyly pravé Vánoce?
Koledy mám rád, vždy si pustíme cédéčko s koledami. To svoje ne, to nechávám pro druhé. (smích)

Jaký nejlepší či nejhorší dárek jste dostal k Vánocům?
Speciální dárek jsem dostal, když jsem byl malý. Chtěl jsem lyže. Nebyli jsme moc movití a táta koupil z bazaru starší lyže. Akorát si mě nezměřil, tak byly o metr větší než já, a nedalo se proto na nich vůbec jezdit. Strašně jsem se na ně těšil, pak ani nevím, zda jsem dostal druhý, nebo jestli jsem počkal, až dorostu. Ale toto mi zůstalo v paměti. Většinou se obdarovávají děti, my dospělí si vystačíme s praktickými dárky, který si většinou nadělujeme sami. Letos si nadělím novou tiskárnu.

Elán


Skupina Elán vydává po 40 letech speciální reedici svého debutu “Ôsmy svetadiel”. Album, které odstartovalo její výjimečnou kariéru, opatřila novým mixem a na CD ho rozšířila o bonusový disk s raritami. V době, kdy se Elán dostal k nahrávání prvotiny (prosinec 1980), měl už za sebou víc než desetiletou historii, několik personálních změn, stříbrnou Bratislavskou lyru (za “Kaskadéra”) a dvě další ocenění z tohoto tehdy významného písňového festivalu (aranžmá – “Bláznivé hry”, text – “Ôsmy svetadiel”). Po skončení společné roční základní vojenské služby se ke čtveřici Jožo Ráž, Vašo Patejdl, Juraj Farkaš, Zdeno Baláž už předem plánovaně připojil Ján Baláž a v této první klasické sestavě nahráli album, které definitivně odstartovalo jejich výjimečnou kariéru.

Elán
© Archiv interpreta

Scházíme se kvůli reedici debutového alba “Ôsmy svetadiel”, které letos slaví 40 let od vydání. Odkud přišel impuls? Od vydavatelství, fanoušků, nebo od vás?
Naposled jsme hráli před třemi lety, desku zatím neplánujeme, tak jsme si říkali, že by bylo dobrý přijít s něčím zajímavým. Je fakt, že to je už 40 let, co jsme toto album vydali, a písničky z něj se hrají dodnes. “Kaskadér”, “Čakám ťa láska” a další, to všechno pořád zpíváme na koncertech. I ti mladší, kteří se narodili později, než ty skladby vznikly, si to zpívají, což je úžasný. Fanoušky vždy zajímá i něco navíc, tak jsme se rozhodli, že k tomu uděláme bonusové cédéčko, kde budou speciality, nebo songy, které se na album nedostaly, protože jsme tenkrát vybírali asi ze třiceti písní, které jsme měli v té době nazkoušené. Byla to deska, ne cédéčko, kam se vejde osmdesát minut muziky, na dlouhohrající desku se vešla tak polovina. Vybrali jsme proto dvanáct kousků.

Bylo to tehdy těžké rozhodování?
Vždy jsme se domlouvali hlasováním. Vždycky – a platí to dodnes – jsme se snažili rozhodovat o všem demokraticky. Každý dal svůj výběr, a co dostalo nejvíce hlasů, to se tam dostalo. Dostaly se tam asi ty nejlepší písničky, mnohé z nich, jak jsem už zmínil, se dodnes hrají a jsou živé. Vůbec se nebojím, že bychom vybrali špatně.

Jste milovníkem reedic?
Mám rád spíš originály. Když mám rád nějakého interpreta, snažím se mít originál. Ale je pravda, že časem se originály vyprodají a potom se reedice hodí… Navíc opět přišla móda vinylů, a tak mnohé, kteří mají gramofony a nevědí, co s nimi, každá reedice alba na vinylu potěší. A nám se podařilo přidat ještě další bonus. Tenkrát se nahrávalo na dvoucoulové magnetofonové pásy. Pro vydavatelství Opus byly tyto pásy příliš drahé, kupovaly se za valuty, a proto se nahrávky archivovaly maximálně dva roky. Potom se smazaly, jiná kapela na ně nahrála jiné album a tak to šlo pořad dokola.

Naše originální pásy se ale z neznámých důvodů zachovaly. Někam se zašantročily, tím pádem se nesmazaly a my jsme je teď objevili. Díky tomu jsme mohli smíchat desku nanovo. Zvukově se trochu přiblížit současnosti. Ale ne moc, já si myslím, že staré nahrávky v sobě mají nostalgii, odrážejí ducha doby. Nejsem příznivcem předělávání starých písniček, když si někdo myslí, že to po deseti či dvaceti letech nahraje líp, většinou to nedopadne dobře. Coververze jsou něco jiného, mám docela rád, když to udělá někdo třetí, který do toho vloží nějakou svoji uměleckou vizi a přinese něco zajímavého.

Kde se ty pásky našly?
V archivu Opusu. Z toho pásu se to dalo znovu zmixovat na moderních přístrojích. Zvuk se úplně neliší, laik to asi ani nepozná, fajnšmekr si některých věcí všimne.

Elán
© Archiv interpreta

V jakém nákladu se tehdy album vydalo?
To přesně nevím, ale tenkrát se vydávala alba ve velkých nákladech, například “Fontány pre Zuzanu” se prodalo asi 150 tisíc, “Detektívky”, to je album, které vydali kluci po mém odchodu v roce 1985, se prodalo skoro 600 tisíc. Takže náklady byly tenkrát jiný než dnes. Ale předpokládám, že se prodalo tak 40 až 50 tisíc, to byl tak normální náklad na tu dobu.

Jste příznivcem Spotify a podobných streamovacích služeb, nebo máte radši fyzické formáty alba?
Když si chci pustit album na vinylu, musím si k tomu sednout a nedělat při tom nic jiného. Všechny digitální služby jsou akorát tak na cesty do sluchátek. MP3 jsou kvalitativně jinde než originální nahrávka, určitě to není to, proč se trápíme a snažíme se udělat co nejlepší zvuk, když si to pak někdo pustí v mobilu do sluchátek v tramvaji. Podstatu nezachytí. To je, jako když jde člověk na jídlo – když chce jít do dobré restaurace, pustí si desku, a když do bufáče, tak si pustí z telefonu MP3.

Čím bylo pro vás album ještě zásadní krom toho, že bylo první?
Na album jsme čekali dlouho. Dopracovali jsme se k němu po víc než deseti letech. V 1968 jsme s Jožem založili Elán, to nám bylo čtrnáct let. Nejdříve jsme potřebovali kvalitní nástroje, tak jsme chodili na brigády a vydělávali si peníze, jak se dalo. Naši rodičové nebyli tak bohatí, aby nám je mohli koupit. Později jsme se dostali i na západ, kde jsme měli možnost hrát po různých restauracích, barech. Takže jsme měli repertoár, písničky na takovéto akce. Vlastní songy jsme začali dělat, až jsme se dostali k nástrojům a začali hrát po klubech. Postupně jsme udělali víc než třicet skladeb, které jsme zařazovali mezi ostatní repertoár.

Pak trvalo další dobu, než jsme se dostali do studia. Tenkrát to musela schválit komise, schvalovaly se texty, muzika. Když se člověk dostal k tomu, že mu dovolili nahrát album, stejně se čekalo i dva roky, než se tam fakt dostal. Dneska si každý doma nahraje, co chce, a vydavatelství to vydají za dva týdny. Tenkrát byla jiná doba, my jsme ty správné soudruhy neznali, a proto to tak dlouho trvalo. Dneska tomu nikdo neuvěří.

V písni “Mláďata” se objevuje dechovka, kterou jste zaznamenali ve zkušebně, když zkoušela vedle.
Opus měl pronajaté studio na zámečku Pezinok, který je asi dvacet kilometrů od Bratislavy. Dneska je zámeček renovovaný, krásný, tenkrát to byla ruina. V budově byly vinařské závody, sklepy a celé to nevonělo vínem, ale páchlo to, jak to kvasilo. Ale kromě toho to bylo multifunkční zařízení. Byl to kulturák, kde se organizovaly různý akce, zkoušely tam různé soubory, mezi nimi i místní dechovka. My se tam se všema střídali. Jednou mě napadlo, že bychom mohli dechovku využít, přímo na místě jsme ji nahráli a použili do písničky “Mláďata”. Byl to takový fórek.

Vědí to?
Určitě to vědí, to jsme se s nimi domluvili. Dokonce jsme jim asi za to dali na pivo.

Elán
© Archiv interpreta

Je tam ještě nějaká taková rarita?
Víceméně všechno je to rarita. “Bláznivé hry” – s těma jsme se zúčastnili v roce 1979 Bratislavské lyry, kde jsme dostali cenu za aranžmá. S “Kaskadérem” jsme rok poté skončili na druhém místě. To nám pomohlo, že jsme se mohli ucházet o to, abychom mohli natočit dlouhohrající desku. “Ôsmy svetadiel” – tam jsme si vymysleli, že do toho zaranžujeme i smyčcový orchestr, a Jožo si vymyslel, že tam chce stůj co stůj harfu. Dovezli jsme ji i s harfistkou, ta zahrála tři žbluňky a bylo to tam. Kvůli tomu jsme ji tam táhli. Dneska jsou samply harfy dostupné skoro v každém synťáku, takže když to někdo potřebuje, najde si správnou zvukovou banku a má to tam. Tenkrát se všechno nahrávalo živě.

Jak je to s Elánem dnes? Berete, že stále existuje?
Status quo je takový, že Elán není. Elán nehraje. Občas se s kluky potkáme. Včera jsem byl v Bratislavě, tak jsme se potkali a bavili jsme se o křtu tohoto alba, ale že bychom se bavili o nové desce či koncertu, tak to ne. Jožo v roce 2018, když jsme jeli turné k 50. výročí skupiny, dal z kapely výpověď. Odešel tak, jak jsem já odešel v 1985. Tenkrát jsem se po jedenácti letech vrátil, tak uvidíme, co udělá Jožo. Teoreticky by mohl Elán fungovat i bez Joža, protože máme gentlemanskou domluvu, že značku Elán vlastníme my tři, Jano, Jožo a já. Ale myslím si, že by to nemělo smysl, Jožo je značkou Elánu a bez něj by to nebyl Elán. Takže jsme v podstatě v situaci, kdy “nikdy neříkej nikdy”. Uvidíme, zda Jožo přijde s nápadem, že se doma nudí a chtěl by něco dělat, ale zatím nic neřekl…

Není vám to líto?
Samozřejmě je nám to líto, i všem fanouškům. Na druhou stranu jsem docela činný, mám svou kapelu, svoje projekty, takže se nenudím. Jistě, Elán je sice jako moje dítě, které jsem vytvořil, ale beru to Jožovo rozhodnutí, nemá smysl ho přemlouvat, takový je život.

Ke konci jste vždy jezdívali turné s tím, že je poslední, a pak se ta stejná situace opakovala další rok. To bylo myšleno vážně, anebo to byl marketingový tah, abyste nalákali fanoušky, aby přišli?
Jožo nám o konci říkal už několik let předtím. Nebylo to o tom, že bychom ho přemlouvali. Ale on řekl: “Já už končím,” ale potom, když jsme se bavili, že ten další rok turné rušíme, říkal: “Dobře, tak ještě jedno uděláme.” Opravdu to bylo na něm. Jak jsme dělali poslední turné před třemi lety, říkal jsem mu, že si z fanoušků nebudeme dělat nějaké blázny a že nemá cenu stále prohlašovat, že končíme. Možná i na základě toho se rozhodl, že fakt skončí.

Co pandemické koncertní pauzy? Inspirovaly vás to třeba k tomu, že jste si sedl a skládal, nebo jste naopak nedělal nic?
Covidová situace, která se bohužel zase opakuje, mi sebrala pohodu, zrušila mé plány a finančně mě postihla taky. Nějaké úspory byly, ale trvalo to a trvá už moc dlouho. Musel jsem si rozmyslet některé investice. Vrátil jsem druhé auto, protože jsem neměl na leasing, jak mi auto stálo půl roku v garáži. Na psychice mi to taky moc nepřidalo. Nad vodou mě držela práce doma ve studiu, několik měsíců jsem dělal na vánočním albu, které vyšlo před rokem, pořád mě oslovují kolegové, abych pro ně něco napsal, a taky jsem si udělal pořádek v archivu. Některé projekty jsem otevřel a řekl jsem si, že bych se k tomu mohl vrátit. Doufám, že se z toho všeho co nejdřív vylížeme. Nejvíc mi chybí živé koncerty. Dostal jsem nabídky na online streamy, ale moc se do toho nehrnu, chybí mi ten přímý kontakt s diváky.

Vašo Patejdl
© Archiv interpreta

Složil jste i několik muzikálů. Chystáte něco v této oblasti?
Mám nějaké nápady, projekty, které bych chtěl udělat. Všechno se kvůli covidu odsunulo, zpomalilo. Ještě že jsme odpremiérovali muzikál “Voda a krev nad vodou” v Kalichu těsně před vypuknutím covidu. Stihli jsme pak udělat v září pár představení, než se to zas stoplo. Letos v září se to zase obnovilo, ale těžko říct, do kdy se bude hrát a za jakých podmínek. Premiéra na Slovensku se dodnes neudělala, měla by být teď v lednu… Takže plány se místo za rok za dva posunuly na za dva za tři. Momentálně nedělám konkrétně na ničem, tak trochu mi chybí termín do kdy… Do šuplíku se mi dělat nechce, pro umělce je nejlepší inspirací právě deadline. Líbí se mi pořekadlo: “Umělci jsou jako olivy, nejlepší šťávu dávají, když jsou nejvíc drceni.”

Jaký máte na zmíněném hitmuzikálu konkrétně podíl?
Hitmuzikál, jak říká název, je muzikál z hitů, hotových písniček. Ty se vezmou a postaví se na ně příběh. Některé zaznějí celé, z některých se vezme část, motiv. V tom je ta práce zajímavá. S režisérem a choreografem hitmuzikálu “Voda a krev nad vodou” Janem Ďurovčíkem jsme seděli nad tím a říkali, tady bude taneční číslo, tady se to zazpívá. Všechny skladby se musejí předělat, jednak aby byly ve správné tónině vzhledem k rozsahu zpěváků a taky kvůli orchestraci. Muzikál snese větší orchestraci, dají se využít nástroje celého symfonického orchestru v závislosti na atmosféře a podobně. Mezi songy je potom potřeba udělat spojovací můstky, takzvanou scénickou hudbu, která je propojí. V tomto muzikálu zazní i jedna nová písnička “Vinný aj nevinný”, která vznikla speciálně kvůli němu.

Dočetla jsem se, že “Voda čo ma drží nad vodou” vyšla v korejštině. Jak se to tak stane?
Kromě hitmuzikálů jsem napsal i několik klasických. Jeden z původních v Praze byl “Jack Rozparovač” v divadle Kalich, který si Korejci vybrali na svou scénu. Zinscenovali ho, byli jsme i na premiéře. Vzali si licenci, ale s naším svolením do toho zasáhli tím způsobem, že děj kvůli jejich zvyklostem a představám trochu předělali. A na to konto mě požádali, abych jim dodal ještě nějaký písničky, že by toho využili a nějak to tam doplnili. Poslal jsem jim několik skladeb, mezi nimi byla i “Voda”, kterou si samozřejmě i krom jiných vybrali. V jejich verzi muzikálu zazní v korejštině, dá se to najít na internetu. Baví mě to a těší mě, že se moje muzika dostane do zahraničí.

Jaké jste měl pocity, když jste ji v tomhle jazyce slyšel poprvé?
Velice zvláštní. Nechci žádný jazyk pomlouvat, “Vodu” jsem slyšel už v různých verzích, upřímně mi zněla v korejštině líp než třeba v němčině. Asijské jazyky jsou asi zpěvnější.

We would like to give thanks to the writer of this write-up for this outstanding content

ROZHOVORY: Vašo Patejdl – Elán je jako moje dítě, bez Joža by ale neměl smysl

Bofads